K hospitalizaci či léčbě bez souhlasu musí mít pacient duševní poruchu nebo jevit její příznaky, případně být pod vlivem návykových látek.
Definice duševní poruchy v právu je poměrně široká, kromě duševního onemocnění v pravém slova smyslu (např. bipolární porucha, schizofrenie) se může jednat také o trvalé či dlouhodobé stavy, jako je porucha autistického spektra, mentální postižení, demence či organické poškození.
K hospitalizaci bez souhlasu pacienta většinou dochází rychle a za dramatických okolností. Zákon proto nevyžaduje, aby byla duševní porucha člověka v momentě jeho hospitalizace jednoznačně prokázána. Postačí, když člověk vykazuje její příznaky, například je zmatený nebo se chová nestandardním, ohrožujícím způsobem. To, zda se skutečně jedná o duševní poruchu, musí potvrdit lékař v průběhu hospitalizace, případně soudní znalec v průběhu detenčního řízení.
Kdy a kdo vypracovává znalecký posudek, se dozvíte zde.
Na rozdíl od hospitalizace nestačí v případě léčby bez souhlasu pacienta pouze to, že pacient vykazuje známky duševní poruchy. Lékař musí při příjmu provést pacientovu diagnostiku a navrhnout vhodnou léčbu. Bez souhlasu pacienta ho může léčit pouze tehdy, když je u něj potvrzena existence vážné duševní poruchy. V ostatních případech je nezbytný informovaný souhlas pacienta.
Jak vypadá informovaný souhlas, se dozvíte zde.
Samotná duševní porucha, případně její příznaky nepostačují k umožnění hospitalizace ani léčby pacienta bez souhlasu. Vždy musí být naplněny také ostatní zákonem předpokládané podmínky.