Hospitalizace a léčba pacienta bez souhlasu by měla být vždy až nejzazší možností. V situaci, kdy je člověk nebezpečný sobě nebo svému okolí, se lékař musí snažit využít nejdříve jiné dostupné prostředky, například zklidnění za pomoci tzv. deeskalačních technik, může pacientovi nabídnout ambulantní léčbu, dobrovolnou hospitalizaci či upravit léčbu tak, aby pacientovi více vyhovovala.
O hospitalizaci pacienta bez souhlasu může lékař rozhodnout pouze tehdy, když hrozbu pro pacienta nebo další osoby není možné odstranit jinak. O tom, zda byla tato podmínka naplněna, rozhoduje soud v detenčním řízení.
Jak probíhá detenční řízení, se dozvíte zde.
Hospitalizace bez souhlasu může trvat pouze po dobu, kdy jsou naplněny všechny zákonné podmínky. Pokud některý faktor odpadne, například pokud pacient již nepředstavuje nebezpečí, musí ho nemocnice propustit. I sám pacient může podat návrh na propuštění.
O návrhu na propuštění se dozvíte zde.
Podobný princip přiměřenosti platí u léčby bez souhlasu. Bez souhlasu může lékař pacientovi poskytnout pouze neodkladnou péči. Takovou péči představuje léčba nebo zákroky zajišťující, že se pacient nedostane do stavu, kdy by byl bezprostředně ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo jeho zdraví, případně kdy by pociťoval náhlou nebo intenzivní bolest nebo by se jeho chování změnilo natolik, že by představoval ohrožení pro sebe nebo okolí. Musí se také jednat o léčbu duševní poruchy. Psychiatr například nemůže nařídit, aby byl pacient podroben operaci kolene beze svého souhlasu. Informovanému souhlasu pak podléhá i jakákoliv další péče, která není neodkladná.
Jak vypadá informovaný souhlas, se dozvíte zde.